Sluníčko svůj nosík do peřin zavrtalo
mé srdce dlouho
předlouho bolelo
Čas dešťů, čas pláče
není mi do skoku
a duše má tápe
Chtěla bych z mlhy vystrčit alespoň nos
nevidím kol sebe nijaký most
Vybřednout z bažin bludů a bloků
roztočit sukénku
jak panenka z máku
tančit a radovat se s vílou Amálkou
pochopit to
že dnes nejsem už Alenkou
Obnažit pocit
říci své potřeby
nenechat nikomu na světě nějaké pochyby
Jazyk nám dali
duši však v přetvářce do bahna času zahrabali
Nejsem v tom sama
jsou tu i jiní
co z bahna zvedají hlavy a nejsou líní
Chtěla bych křičet
až domy by praskaly
chtěla bych ječet
až kamenné srdce by pukaly
Nejsme tu jen na práci, úspěch a legraci!